Další zářící hvězda v rozlehlé galaxii jménem NWOAHM. Tento pojem už snad nemusím nikterak vysvětlovat. Koneckonců se s ním i na těchto stránkách setkáváte poměrně pravidelně. Pětice z Virginie však rozhodně nepatří mezi nenadálé objevy, které se zjevily doslova z ničeho. Svoje si poctivě odedřeli a současnost pro ně představuje zaslouženou sklizeň plodů své snahy. Tyto však nejsou jen výsledkem rutinní práce zkušených pardálu, ale i přes fakt, že LAMB OF GOD příliš objevnou muziku nehrají, je poslech jejich desek příjemnou záležitostí.

Devízy hledejme hlavně paradoxně právě v retro postupech, kterými byla protkaná už i předchozí deska „Ashes Of The Wake“ z roku 2004. Zatímco tehdy kapela vsadila na čistokrevnou thrashovou chumelenici, tentokráte se přeci jen snaží o poněkud pestřejší vyznění orientované právě směrem ke zvuku současných a velmi populárních amerických metalových kapel. Nečekejte však žádné heavymetalové refrény zaobalené v rádoby moderních hudebních postupech, natolik podbíziví LAMB OF GOD rozhodně nejsou. Thrash metalová údernost zůstává i nadále dominujícím prvkem, čehož nejlepším důkazem je úvodní vypalovačka „Walk With Me In Hell“, jíž vévodí výrazný kytarový rif. V duchu tradice žánrových souputníků, kdy první skladba dost jasně formovala výsledný dojem z celé desky, si richmondští počínají velmi dobře. V tomto duchu pak pokračují i v dalším průběhu „Sacrament“. Situaci si příliš nekomplikují žádnými přehnanými experimenty, za které bych v jejich případě považoval i zpomalení či nedej bože změnu hudebního výrazu byť jen v jediné skladbě. Nic takového se na ploše šestačtyřiceti minut neděje. Nic to však neubírá na faktu, že i s tímto minimálním a dobrovolně zvoleným arzenálem kapela nedokáže tvořit povedené kousky. U úvodní skladbě už řeč byla, ale na desce se samozřejmě nacházejí i další povedené kousky. Namátkou stačí vzpomenout hned druhou v pořadí „Again We Rise“, která má ambice pěkně prohnat ty divočejší návštěvníky koncertů LAMB OF GOD, pátá „Foot To The Throat“ je pak jasnou reminescencí na nejednoho thrash metalového velikána anebo závěrečná „Beating On The Death´s Door“ s výborným finálním kytarovým rifem za asistence charakteristického vokálního projevu Randyho Blythea.

Odér příjemného vzpomínání na doby minulé čpí vlastně z celé nahrávky a i když skupina oproti albovému předchůdci ve svém výrazivu přeci jen udělala nějaký ten krůček směrem k modernějšímu zvuku, nálepku vyznavačů thrash metalového retra ze sebe rozhodně ani nadále strhávat nehodlá. Proč taky, když jí to jde tak dobře a když se zároveň dočkala i komerčního úspěchu (desetitisíce prodaných nosičů hned v prvním týdnu po vydání hovoří jasnou řečí)? LAMB OF GOD jsou nadále sví a to je v jejich případě i nadále dobře.